Zlámalová: Důchodová reforma potřebuje zásadní změnu kurzu

Kritika současného důchodového systému

Současný důchodový systém v České republice se potýká s řadou závažných problémů, na které dlouhodobě upozorňuje ekonomická analytička Lenka Zlámalová. Hlavním problémem je především dlouhodobá neudržitelnost systému, který je založen na průběžném financování, kdy současní pracující platí důchody současným penzistům. Tento model fungoval relativně dobře v době, kdy byla příznivější demografická situace, ale v současnosti se dostává do vážných potíží.

Zlámalová poukazuje na to, že současný systém je extrémně nákladný a zatěžuje státní rozpočet neúměrným způsobem. Deficit důchodového účtu se každým rokem prohlubuje a podle projekcí bude nadále dramaticky narůstat. Významným faktorem je zejména stárnutí populace, kdy se prodlužuje průměrná délka života, ale zároveň klesá porodnost. To znamená, že na jednoho důchodce připadá stále méně pracujících, kteří by přispívali do systému.

Další kritický bod, který Zlámalová zdůrazňuje, je nedostatečná motivace k individuálnímu spoření na stáří. Současný systém vytváří falešný pocit jistoty, že se stát o občany ve stáří postará, což vede k nedostatečné osobní odpovědnosti za zajištění na důchod. Systém také nedostatečně zohledňuje různé formy práce a kariérní dráhy, což může vést k nespravedlivému stanovení výše důchodů.

Problematická je také absence skutečné valorizace důchodů, která by odpovídala reálnému růstu životních nákladů. Současný mechanismus valorizace je podle Zlámalové příliš rigidní a nereflektuje skutečné potřeby důchodců. Navíc je systém velmi komplikovaný a pro běžného občana těžko srozumitelný, což ztěžuje jakékoliv plánování důchodového zabezpečení.

Významným problémem je také politická manipulace s důchodovým systémem, kdy se různé vlády snaží získat politické body prostřednictvím populistických opatření, která však dlouhodobě systém ještě více destabilizují. Zlámalová kritizuje zejména ad hoc změny v systému, které nejsou podloženy důkladnou analýzou dlouhodobých dopadů.

Systém také nedostatečně reaguje na měnící se povahu práce v 21. století. Nezohledňuje adequátně různé formy flexibilních pracovních úvazků, práci na volné noze či kombinované kariéry. To vytváří nerovnosti mezi různými skupinami pracujících a může vést k významným rozdílům ve výši důchodů, které neodpovídají skutečnému přínosu jednotlivců do systému během jejich aktivního pracovního života.

Zlámalová také upozorňuje na problematiku tzv. předčasných důchodů, které systém významně zatěžují. Současná pravidla podle ní nedostatečně motivují k setrvání v pracovním procesu a naopak mohou podporovat předčasné odchody do důchodu, což dále prohlubuje deficit důchodového účtu. Celkově lze říci, že současný důchodový systém vyžaduje zásadní reformu, která by řešila jeho strukturální problémy a zajistila dlouhodobou udržitelnost.

Návrhy změn valorizace penzí

Vládní návrh na změnu valorizace důchodů představuje významný zásah do současného systému. Podle analýzy Lenky Zlámalové se jedná o jeden z nejzásadnějších kroků v oblasti důchodové reformy za poslední dekádu. Navrhovaná úprava počítá s tím, že by se penze již nezvyšovaly tak výrazně v závislosti na inflaci, jako tomu bylo doposud. Místo toho by se měl zavést nový mechanismus, který by lépe reflektoval ekonomickou realitu země a možnosti státního rozpočtu.

Současný systém valorizace se ukázal jako dlouhodobě neudržitelný, zejména v období vysoké inflace, kdy dramaticky zatěžuje státní rozpočet. Nový návrh počítá s tím, že by se důchody zvyšovaly o inflaci pouze v základní výměře, zatímco procentní výměra by rostla pouze o třetinu růstu reálných mezd. Tato změna by měla přinést významné úspory pro státní rozpočet, odhadované v řádu desítek miliard korun ročně.

Experti včetně Zlámalové upozorňují, že navrhovaná změna sice může být nepopulární, ale je nezbytná pro dlouhodobou udržitelnost důchodového systému. Současný systém totiž vytváří významný mezigenerační konflikt, kdy mladší generace financují nadměrné zvyšování důchodů, které však samy v budoucnu nemohou očekávat. Změna valorizačního vzorce by měla tento problém částečně řešit.

Důležitým aspektem navrhované změny je také její předvídatelnost a transparentnost. Nový systém by měl být jednodušší a srozumitelnější pro všechny občany. Zároveň by měl poskytovat větší jistotu ohledně budoucího vývoje důchodů, což je klíčové pro dlouhodobé plánování osobních financí seniorů.

Kritici návrhu argumentují, že změna může vést k relativnímu snížení životní úrovně důchodců v dlouhodobém horizontu. Zlámalová však poukazuje na to, že bez této reformy by byl ohrožen celý důchodový systém, což by mělo ještě dramatičtější dopady na budoucí generace penzistů. Navrhovaná změna také počítá s ochranným mechanismem, který by zajistil, že důchody neklesnou pod určitou minimální hranici ve vztahu k průměrné mzdě.

Součástí návrhu je také ustanovení, které by mělo zabránit politickým zásahům do valorizace v předvolebním období. Tento krok je považován za klíčový pro zajištění dlouhodobé stability systému a eliminaci populistických opatření. Zlámalová zdůrazňuje, že právě politické zásahy do valorizačního mechanismu v minulosti významně přispěly k současným problémům důchodového systému.

Reforma valorizace by měla být implementována postupně, aby se minimalizovaly negativní dopady na současné důchodce. Počítá se s přechodným obdobím, během kterého by se nový systém postupně zaváděl. Toto řešení by mělo poskytnout dostatečný čas na adaptaci jak důchodcům, tak celému systému sociálního zabezpečení.

Dopady důchodové reformy na státní rozpočet

Důchodová reforma představuje zásadní zátěž pro státní rozpočet České republiky, jak upozorňuje ekonomická analytička Lenka Zlámalová. V následujících letech lze očekávat dramatický nárůst výdajů na důchodový systém, který může dosáhnout až 5 % HDP ročně. Současný systém je dlouhodobě neudržitelný, především kvůli nepříznivému demografickému vývoji a rostoucímu počtu důchodců v poměru k ekonomicky aktivním obyvatelům.

Parametr důchodů	2023	2024
Průměrný starobní důchod	19 438 Kč	20 635 Kč
Valorizace důchodů	5,2%	6,1%
Věk odchodu do důchodu	64 let	64 let
Minimální doba pojištění	35 let	35 let

Experti včetně Zlámalové poukazují na to, že bez radikálních změn bude deficit důchodového účtu nadále narůstat. Do roku 2050 by mohly celkové náklady na důchody představovat až 15 % HDP, což by znamenalo enormní zátěž pro veřejné finance. Současná reforma sice přináší určité úspory, ale ty zdaleka nedostačují k zajištění dlouhodobé udržitelnosti systému.

Významným faktorem je také prodlužující se střední délka života a klesající porodnost, což vede k rychlému stárnutí populace. Zatímco dnes připadají na jednoho důchodce přibližně dva pracující, v roce 2050 to bude již jen 1,2 pracujícího. Tento trend vytváří enormní tlak na příjmovou stránku důchodového systému, který je založen na průběžném financování.

Zlámalová ve svých analýzách zdůrazňuje, že současná podoba důchodové reformy nepřináší dostatečná řešení pro dlouhodobou stabilizaci veřejných financí. Navrhovaná opatření, jako je postupné zvyšování věku odchodu do důchodu či změny ve výpočtu důchodů, sice mohou částečně zmírnit negativní dopady, ale neřeší základní strukturální problémy systému.

Dalším problematickým aspektem je valorizace důchodů, která představuje významnou zátěž pro státní rozpočet. Současný systém automatické valorizace může v období vysoké inflace vést k nekontrolovatelnému růstu výdajů, což se již projevilo v posledních letech. Experti včetně Zlámalové navrhují přehodnocení valorizačního mechanismu a jeho případnou úpravu tak, aby lépe odpovídal možnostem státního rozpočtu.

Reforma také nedostatečně řeší otázku motivace k dobrovolnému spoření na stáří. Současný třetí pilíř důchodového systému není dostatečně atraktivní a neposkytuje potřebné pobídky pro vytváření vlastních úspor na důchod. To v kombinaci s nízkým povědomím o důležitosti vlastního zajištění na stáří vytváří riziko budoucí chudoby značné části seniorů.

Dopady reformy na státní rozpočet jsou o to závažnější, že současně probíhá konsolidace veřejných financí. Vláda musí hledat rovnováhu mezi potřebou snižovat rozpočtový deficit a nutností zajistit důstojné důchody pro stárnoucí populaci. Tento úkol je o to složitější, že jakékoliv škrty v důchodovém systému jsou politicky velmi citlivé a mohou vést k sociálnímu napětí.

Udržitelnost penzijního systému v následujících letech

Současný český penzijní systém čelí významným výzvám, které budou v následujících desetiletích ještě narůstat. Demografické projekce jasně ukazují, že počet pracujících na jednoho důchodce se bude dramaticky snižovat, což vytváří enormní tlak na udržitelnost celého systému. Podle analýz ekonomky Heleny Horské a dalších expertů se Česká republika nachází na křižovatce, kde je nutné přijmout zásadní reformní kroky.

Současný průběžný systém, ve kterém aktivní pracující financují důchody současných penzistů, se stává dlouhodobě neudržitelným. Do roku 2050 se očekává, že podíl osob starších 65 let vzroste na téměř 30 % populace, což znamená, že na jednoho důchodce budou připadat méně než dva pracující. Tento vývoj bude mít devastující dopad na státní rozpočet, pokud nedojde k systémovým změnám.

Expertní analýzy včetně studií Lenky Zlámalové poukazují na několik klíčových problémů. Deficit důchodového účtu se každým rokem prohlubuje a bez reformních kroků by mohl do roku 2040 dosáhnout až 4 % HDP ročně. Současný systém valorizace důchodů je navíc nastaven příliš štědře a neodpovídá ekonomickým možnostem státu. Experti proto doporučují komplexní reformu, která by měla zahrnovat postupné zvyšování věku odchodu do důchodu v závislosti na prodlužující se délce života, podporu dobrovolného spoření na stáří a změnu valorizačního mechanismu.

Důležitým aspektem je také nutnost posílení třetího pilíře důchodového systému. Současné dobrovolné penzijní spoření není dostatečně motivující a výnosy často nepokrývají ani inflaci. Je třeba vytvořit atraktivnější investiční možnosti a zvýšit finanční gramotnost obyvatelstva, aby si lidé uvědomili důležitost vlastního zajištění na stáří.

Experti včetně Zlámalové také upozorňují na problematiku předčasných důchodů a invalidních důchodů, které významně zatěžují systém. Je nutné zpřísnit podmínky pro jejich přiznávání a lépe kontrolovat oprávněnost jejich pobírání. Současně je potřeba vytvořit podmínky pro delší setrvání starších pracovníků na trhu práce, například podporou flexibilních úvazků nebo programů rekvalifikace.

Reforma penzijního systému musí být komplexní a měla by zahrnovat jak parametrické změny, tak systémové úpravy. Důležité je také zajistit politickou shodu napříč politickým spektrem, aby reforma byla dlouhodobě udržitelná a nedocházelo k jejím častým změnám. Bez těchto kroků hrozí, že budoucí generace důchodců budou čelit výraznému propadu životní úrovně a celý systém se může dostat do vážných finančních problémů.

Důchody v České republice potřebují reformu. Nelze donekonečna slibovat něco, co nemůžeme splnit. Musíme být zodpovědní vůči budoucím generacím.

Lenka Zlámalová

Zvyšování věku odchodu do důchodu

V současné době se Česká republika potýká s významnou výzvou v oblasti důchodového systému. Podle ekonomky Lenky Zlámalové je postupné zvyšování věku odchodu do důchodu nevyhnutelným krokem pro zajištění dlouhodobé udržitelnosti penzijního systému. Současný stav, kdy se věková hranice zastavila na 65 letech, není z demografického hlediska udržitelný. Experti včetně Zlámalové upozorňují, že bez dalších úprav by došlo k dramatickému nárůstu deficitu důchodového účtu.

Demografické projekce jasně ukazují, že se průměrná délka života v České republice kontinuálně prodlužuje. Do roku 2050 se očekává, že počet obyvatel starších 65 let vzroste na více než třetinu populace. To vytváří enormní tlak na veřejné finance, zejména na důchodový systém. Zlámalová argumentuje, že pokud chceme zachovat důstojnou výši důchodů pro budoucí generace, musíme přistoupit k postupnému zvyšování věku odchodu do důchodu.

Návrh počítá s tím, že by se věk odchodu do důchodu upravoval automaticky podle vývoje střední délky života. Za každý rok prodloužení průměrné délky života by se věková hranice posunula o osm měsíců. Tento mechanismus by zajistil, že lidé stráví v důchodu přiměřenou část života, zatímco by se zachovala finanční stabilita systému. Zlámalová zdůrazňuje, že tento přístup je spravedlivý napříč generacemi a reflektuje realitu prodlužující se délky života.

Kritici tohoto návrhu argumentují, že ne všechny profese umožňují pracovat do vyššího věku. Proto se počítá se zavedením flexibilnějších možností předčasného odchodu do důchodu pro fyzicky náročné profese. Systém by měl také zohledňovat individuální zdravotní stav a pracovní způsobilost jednotlivců. Zlámalová však upozorňuje, že tyto výjimky musí být jasně definované a nesmí narušit celkovou stabilitu systému.

Důležitým aspektem je také postupná příprava společnosti na delší pracovní život. To zahrnuje podporu celoživotního vzdělávání, adaptaci pracovních podmínek pro starší zaměstnance a vytváření flexibilnějších pracovních úvazků. Podle Zlámalové je klíčové, aby změny byly zaváděny postupně a předvídatelně, což umožní lidem lépe plánovat svůj pracovní život a přípravu na důchod.

Experti včetně Zlámalové také zdůrazňují potřebu komplexního přístupu k důchodové reformě. Samotné zvyšování věku odchodu do důchodu nestačí - je třeba jej kombinovat s dalšími opatřeními, jako je podpora dobrovolného spoření na stáří, efektivnější využívání třetího pilíře důchodového systému a vytváření podmínek pro aktivní stárnutí. Pouze takto komplexní přístup může zajistit dlouhodobou udržitelnost důchodového systému a důstojné stáří pro budoucí generace důchodců.

Rozdíly mezi muži a ženami

V oblasti důchodového systému České republiky existují významné rozdíly mezi muži a ženami, které ekonomka Markéta Zlámalová dlouhodobě analyzuje. Ženy v průměru pobírají o 2 800 korun nižší důchod než muži, což je způsobeno několika klíčovými faktory. Především je to dáno tím, že ženy během svého produktivního života dosahují v průměru nižších příjmů než muži, což se následně promítá do výše jejich důchodů. Tento rozdíl je částečně kompenzován tím, že ženy mohou odcházet do důchodu dříve než muži, zejména pokud vychovaly děti.

Významným faktorem je také délka pracovní kariéry, která je u žen často přerušována péčí o děti a později případně i o stárnoucí rodiče. Zatímco muži většinou pracují nepřetržitě, ženy stráví v průměru 3-6 let na rodičovské dovolené, což se negativně projevuje na výši jejich důchodového zabezpečení. Systém sice započítává náhradní doby pojištění, ale ty nezohledňují potenciální kariérní růst a zvyšování příjmu, o které ženy během této doby přicházejí.

Dalším aspektem je rozdílná střední délka života, kdy ženy se v průměru dožívají vyššího věku než muži. To znamená, že ženy pobírají důchod déle, ale s nižší měsíční částkou. Tento fakt vytváří paradoxní situaci, kdy jsou ženy v důchodovém věku častěji ohroženy chudobou, přestože celkově vyčerpají ze systému více prostředků.

Zlámalová upozorňuje také na problematiku vdovských a vdoveckých důchodů, kde se opět projevují genderové rozdíly. Ženy jsou častěji závislé na kombinaci vlastního a vdovského důchodu, protože jejich vlastní důchod bývá nižší. Současný systém tak do jisté míry konzervuje ekonomické nerovnosti mezi pohlavími i v důchodovém věku.

V kontextu důchodové reformy je podle Zlámalové nezbytné věnovat zvláštní pozornost postavení žen. Navrhované změny by měly zohledňovat specifickou situaci žen na pracovním trhu a jejich roli v péči o rodinu. Experti včetně Zlámalové doporučují například výraznější zohlednění péče o děti při výpočtu důchodu nebo zavedení sdílení vyměřovacích základů mezi manželi.

Problematická je také otázka postupného vyrovnávání důchodového věku mužů a žen, které probíhá od roku 2019. Zatímco někteří odborníci tento krok vítají jako cestu k větší rovnosti, jiní upozorňují na to, že neřeší základní příčiny nerovností v důchodovém systému. Zlámalová zdůrazňuje, že pouhé sjednocení věku odchodu do důchodu bez dalších systémových změn může paradoxně vést k ještě větším rozdílům v životní úrovni důchodců a důchodkyň.

Mimořádné valorizace a jejich finanční dopad

Mimořádné valorizace důchodů v posledních letech významně zatížily státní rozpočet České republiky. Jen v roce 2022 si vyžádaly dodatečné výdaje ve výši 27 miliard korun, přičemž jejich dopad na veřejné finance je dlouhodobý a kumulativní. Systém mimořádných valorizací byl zaveden jako ochranný mechanismus pro důchodce v době vysoké inflace, ale jeho současná podoba se ukázala jako finančně neudržitelná.

Podle analýzy ekonomky Heleny Horské každá mimořádná valorizace zvyšuje základní výměru důchodu, což se promítá do všech následujících pravidelných i mimořádných valorizací. Tento multiplikační efekt způsobuje, že skutečné náklady jsou mnohem vyšší, než se původně předpokládalo. V roce 2023 měla proběhnout další mimořádná valorizace, která by státní rozpočet zatížila částkou přesahující 58 miliard korun. Vláda proto přistoupila k jejímu omezení, což vyvolalo značnou společenskou diskusi.

Problematickým aspektem mimořádných valorizací je jejich asymetrický dopad na různé skupiny důchodců. Zatímco důchodci s nadprůměrnými penzemi získávají výrazně více, ti s podprůměrnými důchody profitují relativně méně. Tento efekt je způsoben mechanismem výpočtu, který zohledňuje procentní navýšení důchodů, nikoliv jejich absolutní hodnotu.

Ekonomické dopady mimořádných valorizací se navíc projevují v dlouhodobém horizontu. Podle propočtů Národní rozpočtové rady by při zachování současného systému došlo k dramatickému nárůstu výdajů na důchodový systém, který by mohl do roku 2030 dosáhnout až 6 % HDP. Tato situace by významně ohrozila udržitelnost veřejných financí.

Experti poukazují na skutečnost, že současný systém valorizací nereflektuje reálnou ekonomickou situaci země a nezohledňuje dlouhodobou udržitelnost důchodového systému. Navrhují proto několik systémových změn, včetně úpravy valorizačního vzorce a zavedení tzv. balančního mechanismu, který by automaticky upravoval parametry systému v závislosti na ekonomické situaci.

Významným faktorem je také demografický vývoj, kdy se zvyšuje počet důchodců v poměru k ekonomicky aktivní populaci. Tento trend v kombinaci s vysokými valorizacemi vytváří značný tlak na veřejné finance. Podle projekcí Ministerstva financí by při zachování současného systému mohlo do roku 2050 dojít k nárůstu důchodových výdajů až na 15 % HDP.

Řešení této situace vyžaduje komplexní přístup a politickou odvahu k provedení potřebných reforem. Je třeba najít rovnováhu mezi ochranou životní úrovně důchodců a dlouhodobou udržitelností důchodového systému. Současně je nutné zohlednit mezigenerační solidaritu a spravedlnost celého systému.

Výše průměrného důchodu a jeho vývoj

Průměrná výše starobního důchodu v České republice prochází v posledních letech významnými změnami. K červnu 2023 dosáhla průměrná penze částky 19 461 Kč, což představuje historicky nejvyšší hodnotu. Tento nárůst je výsledkem několika valorizací a mimořádných úprav důchodového systému. Ekonomka Zlámalová upozorňuje, že takto rychlý růst důchodů vytváří značný tlak na státní rozpočet a může být v dlouhodobém horizontu neudržitelný.

V roce 2022 došlo k několika mimořádným valorizacím v důsledku vysoké inflace, což vedlo k bezprecedentnímu nárůstu průměrného důchodu. Zatímco na začátku roku 2022 činil průměrný důchod přibližně 16 274 Kč, do konce roku vzrostl o více než dva tisíce korun. Podle analýz, které prezentovala Helena Zlámalová, tento prudký nárůst způsobil, že se poměr průměrného důchodu k průměrné mzdě dostal na historicky nejvyšší úroveň, přesahující 45 procent.

Současný vývoj výše důchodů je významně ovlivněn změnou valorizačního vzorce, kterou prosadila vláda v roce 2023. Nový systém valorizace má zabránit nekontrolovatelnému růstu penzí a stabilizovat důchodový systém. Experti včetně Zlámalové poukazují na to, že předchozí tempo růstu důchodů bylo dlouhodobě neudržitelné a vytvářelo významné riziko pro stabilitu veřejných financí.

Meziroční srovnání ukazuje, že důchody rostly v posledních letech výrazně rychleji než mzdy. V období 2021-2023 se průměrný důchod zvýšil o více než 30 procent, což je nárůst, který nemá v novodobé historii České republiky obdoby. Zlámalová ve svých analýzách zdůrazňuje, že tento trend není udržitelný a může vést k mezigeneračním nerovnostem.

Projekce do budoucna naznačují, že bez významných systémových změn by průměrný důchod mohl do roku 2025 překročit hranici 21 000 Kč. Takový vývoj by však podle ekonomických expertů představoval významné riziko pro stabilitu důchodového systému. Zlámalová upozorňuje, že již nyní tvoří výdaje na důchody největší položku státního rozpočtu, přesahující 30 procent celkových výdajů.

Významným faktorem ovlivňujícím výši průměrného důchodu je také demografický vývoj. Stárnutí populace a prodlužující se střední délka života vytváří dodatečný tlak na důchodový systém. Podle prognóz se počet důchodců v příštích dekádách výrazně zvýší, zatímco počet ekonomicky aktivních obyvatel bude klesat. Tento trend bude vyžadovat další úpravy důchodového systému, aby zůstal dlouhodobě udržitelný.

Aktuální data také ukazují významné rozdíly mezi regiony České republiky. Zatímco v Praze a větších městech jsou průměrné důchody vyšší, v některých regionech mohou být až o několik tisíc korun nižší. Tyto rozdíly jsou způsobeny především historicky různými mzdovými úrovněmi v jednotlivých regionech, které se následně promítají do výše důchodů.

Deficit důchodového účtu a jeho řešení

Současný deficit důchodového účtu v České republice představuje jeden z nejzávažnějších ekonomických problémů, kterému naše země čelí. V roce 2023 dosáhl schodek důchodového účtu rekordních 72,8 miliard korun a podle projekcí ekonomky Lenky Zlámalové se bude tato situace v následujících letech ještě dramaticky zhoršovat. Bez radikálních změn systému by mohl deficit do roku 2030 narůst až na 300 miliard korun ročně.

Zlámalová ve své analýze poukazuje na několik klíčových faktorů, které k této situaci přispívají. Především jde o nepříznivý demografický vývoj, kdy se prodlužuje průměrná délka života, zatímco porodnost klesá. To znamená, že na jednoho důchodce připadá stále méně ekonomicky aktivních obyvatel. V roce 1990 připadalo na jednoho důchodce 3,2 pracujících, dnes je to již méně než 2 pracující, a tento poměr se bude dále zhoršovat.

Řešení deficitu důchodového účtu vyžaduje komplexní přístup a kombinaci různých opatření. Mezi navrhovaná řešení patří především postupné zvyšování věku odchodu do důchodu, které by mělo reflektovat prodlužující se délku života a zlepšující se zdravotní stav seniorů. Další možností je úprava valorizačního mechanismu, který v současné době významně přispívá k růstu výdajů na důchody. Zlámalová argumentuje, že současný systém valorizace je příliš štědrý a neodpovídá ekonomickým možnostem státu.

Významným aspektem řešení je také podpora zaměstnanosti starších pracovníků a vytváření podmínek pro jejich delší setrvání na pracovním trhu. To zahrnuje například podporu částečných úvazků, rekvalifikační programy nebo daňové zvýhodnění pro zaměstnavatele, kteří zaměstnávají pracovníky v předdůchodovém věku.

Další možností je posílení fondového pilíře důchodového systému, který by umožnil část prostředků investovat a generovat dodatečné výnosy. Tento přístup by mohl pomoci zmírnit tlak na průběžný systém financování důchodů. Zlámalová však upozorňuje, že zavedení povinného fondového pilíře by muselo být velmi dobře připraveno a regulováno, aby se předešlo případným rizikům.

Nelze opomenout ani nutnost zvýšení příjmové strany důchodového účtu. To může zahrnovat úpravu odvodů na sociální pojištění, rozšíření základu pro výpočet pojistného nebo efektivnější výběr pojistného. Zásadní je také boj proti šedé ekonomice a snaha o zvýšení zaměstnanosti, což by vedlo k vyšším příjmům do systému.

Řešení deficitu důchodového účtu je komplexní výzvou, která vyžaduje politickou odvahu a společenský konsenzus. Jakékoliv změny musí být dobře komunikovány s veřejností a implementovány postupně, aby se předešlo sociálním otřesům. Zároveň je nutné myslet na mezigenerační solidaritu a zajistit, aby navrhovaná opatření byla spravedlivá jak vůči současným důchodcům, tak vůči budoucím generacím, které budou do systému přispívat.

Porovnání českého systému s ostatními zeměmi

Český důchodový systém se v mnoha ohledech liší od systémů v jiných vyspělých zemích. Zatímco většina západoevropských států již před desetiletími přistoupila k významným důchodovým reformám, Česká republika stále spoléhá především na průběžný systém financování. Tento přístup se však ukazuje jako dlouhodobě neudržitelný, zejména vzhledem k demografickému vývoji a stárnutí populace.

Ve srovnání například se Švédskem, které zavedlo tzv. NDC systém (notional defined contribution), český systém postrádá automatické pojistně-matematické prvky, které by reagovaly na demografické změny. Švédský model je považován za jeden z nejstabilnějších na světě, protože dokáže pružně reagovat na měnící se podmínky bez nutnosti politických zásahů. České důchody jsou naopak silně závislé na politických rozhodnutích, což vytváří značnou nejistotu pro budoucí generace důchodců.

Německo a Rakousko, země s podobnou historickou zkušeností jako Česká republika, prošly v posledních desetiletích významnými reformami. Zavedly například postupné zvyšování věku odchodu do důchodu v závislosti na očekávané délce života a posílily význam zaměstnaneckých penzijních systémů. Česká republika zatím podobné kroky neučinila, což může v budoucnu vést k výraznému tlaku na veřejné finance.

Zajímavým příkladem je také holandský systém, který kombinuje státní důchod s povinným zaměstnaneckým pilířem. Díky tomu dosahují holandští důchodci jedné z nejvyšších náhradových poměrů v Evropě. V České republice je naopak zaměstnanecký pilíř prakticky neexistující a dobrovolné penzijní spoření není dostatečně motivující.

Polsko a Maďarsko, které podobně jako Česká republika prošly transformací z plánované ekonomiky, již realizovaly významné reformy svých důchodových systémů. Přestože některé změny byly později částečně revidovány, tyto země ukázaly, že i ve středoevropském prostoru je možné provést zásadní systémové změny.

Experti včetně Lenky Zlámalové dlouhodobě upozorňují, že český důchodový systém potřebuje komplexní reformu inspirovanou úspěšnými zahraničními modely. Současný systém není připraven na očekávaný demografický vývoj, kdy se počet pracujících na jednoho důchodce výrazně sníží. Zatímco například skandinávské země mají důchodové systémy postavené na více pilířích a jasných pravidlech pro automatické úpravy, český systém stále spoléhá především na politická rozhodnutí o valorizacích a věku odchodu do důchodu.

Významným rozdílem je také přístup k informování občanů. Například ve Švédsku dostávají občané pravidelně takzvané oranžové obálky s přehledem o jejich důchodových nárocích a projekcích budoucí penze. V České republice podobný systém chybí, což přispívá k nízké informovanosti občanů o jejich budoucím zabezpečení ve stáří.